Každá diskuse by měla mít pravidla, podle kterých ji vedeme. Tyto pravidla je potřeba dodržovat. Tím chrání oba partnery.
Jestliže máme pocit, že si s partnerem máme o něčem pro nás důležitém promluvit. Je dobré se společně domluvit na dobu, kdy budeme oba mít na rozhovor čas.
Následně pak hovořit o sobě a o svých pocitech. Chci si o tom a tom promluvit. Cítím to a to říci proč si myslím, že to tak cítím a vysvětlit, proč chci něco změnit.
Správné, je tedy mluvit o sobě a svých pocitech: cítím, že mám v domácnosti moc úkolů, potřebuji se domluvit, jak by to šlo dělat jinak. Co si o tom myslíš? Jak by ses při této změně cítil-a?
Pak dojít společně k optimálnímu výsledku, který nemusí být konečný. Jiný den, můžeme v diskusi pokračovat. … je důležité, být klidu, bez emocí.
Ne konstruktivní, je mluvení o partnerovi: ty nic doma neděláš a jen koukáš na televizi a já nevím kam dřív skočit. Zde půjde náš partner rovnou do opozice a bude se bránit, nebo vás také bude obviňovat.
Další nevhodné, je samovolné zvolání typu: naše nové auto bude takové…., náhlá samovolná prohlášení, to není diskuse, opět takto dostaneme partnera do opozice.
Jestliže chceme řešit nějaký problém, měli bychom hovor směrovat od přítomnosti do budoucnosti, kde nám postačí vidět vizi řešení, nemusí to být konečná verze.
Jestliže moc rozebíráme minulost, může nás to strhnout k vytahování dalších starých křivd, které ani s konkrétním problémem nesouvisí.
Jsou však chvíle, kdy jsme nervózní a my nebo partner pod vlivem svých emocí, myslíme slova jinak, než říkáme. A naopak jsme-li nervózní my nebo partner, ať je to z jakéhokoli důvodu, můžeme i přes tento filtr vnímat slova svého partnera. Slyšíme i slova, která ani nebyla řečena, jen si je domýšlíme. Není to vědomé, ale je to tak. Nebo naopak neslyšíme to, co si navzájem říkáme prostě si nevědomky vypneme.
Když vidíme, že rozhovor veden jinak, než si přejeme, cítíme mezi námi například napětí a máme pocit, že rozhovor stejně není k ničemu, diskuse přešla v opozici a obviňování.
Můžeme vyzkoušet toto: zkusme chytit partnera za ruce a řekněme ,,to je jedno“ (co se týká tématu hovoru) a vyjádřeme mu v duchu lásku. V této situaci žádná slova nepomohou.
Každý vlastně touží po lásce. Setrvání ve vzájemné láskyplné blízkosti nás oba uklidní.
Rozhovor si můžeme nechat na příhodnější dobu. Toto nás opět sblíží.
Každý má právo cokoli odmítnout, když při diskusi nelze dojít k dohodě. Ukončíme diskusi prozatím tím, že vše zatím zůstane u názoru toho, kdo řekl- NE. Věci prozatím zůstanou, tak jak jsou. Je to sice nepříjemné, ale nenutí to nikoho dělat to, co nechce.
Můžeme se k problému vrátit v budoucnosti a zkusit ho vyřešit jiným způsobem.
NE- znamená: Nechci na našem minulém rozhodnutí nic změnit.
Jedná se o změnu skutečnosti, která je nastíněná a domluvená z minula. Prostě neprosazovat své nápady za každou cenu, někdy nám pomůže čas.
Každý vztah by měl mít pravidla, která oba partneři budou s radostí dodržovat. Tyto pravidla musejí vycházet ze vzájemného rovnocenného vztahu.
Láska, kterou prožíváme v partnerství, není již pouhou zamilovaností. Partnerství nás učí. Učí nás všechny bez rozdílu. Jen ten, kdo toto pochopí, je na cestě k úspěchu.
Vše co nás obklopuje, je naším zrcadlem.
Poznej sebe sama, je v partnerství na prvním místě. Nejlépe, jak se poznat, je poznat své emoce.
Budeme se ptát, proč pociťuji tyto emoce? Nejsou pozůstatkem něčeho, co jsem zažil-a v minulosti, například v dětství? Nechoval se ke mně otec, matka podobně, jako můj partner?
Láska začíná sebeláskou. Když v sobě nemám lásku, nemohu ji chtít od druhých, partner nás nikdy nemůže nenaplnit, neuděláme-li to sami.
Láska je bez ega, je přímá, je pravdivá, je soucitná, ale není lítostivá, láska ví, co jí prospívá, je zodpovědná, umí se za sebe postavit, vše přijímá, je v přítomnosti a ví o sobě, že je láskou.
