MOJE CESTA ZE TMY
Týdenní pobyt ve tmě láká stále více lidí. Důvody jsou různé. Tento nevšední zážitek jim pomáhá načerpat nové síly, restartovat dosavadní život, povznést se nad syndrom vyhoření, konečně nalézt smysl svého bytí. Během adventu na konci loňského roku absolvovala terapii tmou i paní Vlasta Pospíšilová, která nám o tom, co prožila, bude vyprávět. Trvalo několik měsíců, než mohla prožité nahlas sdílet….
Paní Vlasto, prozradíte mi, jaký impuls vás přiměl k tomu, abyste se objednala na terapii tmou?Předchozí tři roky jsem často mluvila o tom, že je to něco, co bych určitě chtěla ve svém životě zažít. Měla jsem nedávno narozeniny a kamarádka mě obdarovala pobytovým poukazem na tři dny ve tmě. Byla jsem z toho nadšená a když jsem se přes internet chtěla objednat na konkrétní termín, ještě jsem si připlatila, abych tam mohla strávit celý týden.
Měla jste k tomu nějaké zvláštní důvody?Na internetu se sice dočtete, že k tomu, aby měla terapie tmou smysl, vám stačí tři dny izolace, mě se to ale zdálo málo. Moje vlastní zkušenost mi později potvrdila, že jsem měla pravdu - celý týden je ideální. Teprve po třech dnech pobytu ve tmě totiž dochází k tomu, že si mysl na nepřítomnost světla konečně zvykne a je ochotna se oddělit od vnějšího světa, od všech podnětů, příjemný i nepříjemných, které na nás v normálním životě působí. Zkrátka, teprve až po několika dnech v naprosté izolaci se člověk začne zabývat tím, co je pro něj skutečně důležité.
Jaké bylo vaše očekávání? Čeho jste chtěla dosáhnout?Mým hlavním cílem bylo lépe se poznat v rámci duchovního seberozvoje. Nahlédnout do svého niterního světa, porozumět mu a jít cestou uvědomění. Nevěděla jsem přesně, co mě tam čeká, ale věděla jsem, že mnozí, kteří pobyt ve tmě už absolvovali, hovořili o tom, že začali být citlivější na jemnohmotné energie. Slyšela jsem například vyprávění od jedné mé známé, která ve tmě začala vidět energii okolo sebe, zeleně smaragdovou barvu kolem svého těla. Další den už tuto barvu viděla ozařovat a vyplňovat celý prostor.
Měla jste předem nějakou obavu?Jedinou. Abych neutekla předčasně a zvládla tam zůstat celých sedm dní. Nechtěla jsem zklamat sama sebe. Jde o to, že když něco známe pouze z vyprávění, uděláme si ať chceme nebo nechceme nějakou představu. Zklamání může nastat, pokud je realita jiná, než naše očekávání. A realita je vždy jiná, než naše očekávání. Já se například těšila na to, že možná začnu vnímat jemnohmotné energie tak jako mnozí předemnou. Představovala jsem si, že třeba spatřím nějaké obrysy andělů nebo archandělů, tak jak jsem o tom slyšela z vyprávění o pobytu ve tmě. Jenže univerzální pravdou je, že na každého tento pobyt působí jinak, každý má své vnitřní démony, s nimiž se tam musí poprat, aby se posunul dál. Trochu předbíhám, ale prozradím, že já tam žádné zelené energie jako moje známá neviděla…
Kde přesně jste pobyt ve tmě absolvovala?Na krásném místě ve vesničce Ohrazenice nedaleko Příbrami. Centrum se jmenuje Brdské slunce, pro pobyty v temnotě je zde speciálně vyrobená chatka. Muž, který ji nechal postavit, má velmi zajímavý příběh. Dříve pracoval v korporátu a začal se u něj projevovat syndrom vyhoření. Manželka mu proto koupila pobyt ve tmě někde u Sázavy. Když se vrátil zpátky do zaměstnání, byl jako znovuzrozený, měl jiné životní priority a podal výpověď. Dal si nějakou dobu na rozmyšlenou, aby se rozhodl, co bude dělat dál. Jednoho rána, těsně předtím, než se úplně probudil, jím projel záblesk jasného uvědomění - chtěl by provozovat pobyty ve tmě. Natolik ho to, co sám zažil, uchvátilo. Pak začala série zvláštních náhod, kdy potkal ty správné lidi a věřte nebo ne, přibližně do měsíce už chatka stála. Dřevěný domek je podle učení feng shui orientován na východ a je vyroben přesně podle tradicí osvědčených pravidel - bez použití kovu a hřebíků, aby zde byly ty správné energie.
Vraťme se do okamžiku, kdy jste přijela na místo. Měla jste možnost si chatku prohlédnout ještě za světla? Samozřejmě, to bylo velice důležité. Nejdřív jsem se v klidu zabydlela. Abyste si to uměli lépe představit, tak bych asi měla říci, že mnou popisovaná dřevěná chatička je postavena na zahradě rodinného domu. To pro mě bylo moc příjemné zjištění, protože jsem věděla, že kdybych cokoliv potřebovala, bude nablízku vždycky někdo, kdo mi pomůže. Tamější prostor je určen jen pro jednu osobu - je zde postel, stůl, židle, sedací pytel a žebřiny na protahování. Zašupovací dveře a za nimi toaleta, umyvadlo a sprchový kout. Ještě nesmím zapomenout na verandu s poličkou, kam mi terapeut do tmy přinášel jídlo. Všechno mi za světla ukázal, například, kde v chatičce najdu jističe. To bylo velice důležité, protože konečné rozhodnutí, kdy se ponořím do tmy, zůstávalo na mě. Zkrátka až budu připravená, měla jsem shodit jističe světel. Elektrické zásuvky i topení ale měly dál fungovat, šlo jen o to zhasnout s konečnou platností světlo. Bylo uklidňující vědět, že si o tom rozhodnu sama. Další příjemná zpráva: moje chatka bude celou dobu zamčená a já budu mít k dispozici klíč, který mohu kdykoliv použít - to mi dalo další pocit bezpečí. V krabičce první záchrany, jak ji můj průvodce nazýval, bylo kromě klíče i signalizační tlačítko. Bylo mi řečeno, že kdyby se něco dělo, zazvoním a on by okamžitě přiběhl. Ujištění, že si mohu kdykoliv během pobytu rozsvítit světlo, bylo uklidňující.
A jak přesně je to se stravováním? V ceně máte vegetariánské jídlo. Terapeut, který se o vás stará, vám ho přinese jednou denně, aby vás zbytečně nerušil. Dostanete jedno teplé jídlo v termosce, například polévku, ostatní porce pro zbytek dne najdete v uzavíratelných mističkách. Nakrájené ovoce nebo zeleninu, salát, nebo i třeba palačinky. Strava byla pestrá, nikdy nechyběla termoska s čajem z bylinek, které vyrostly na zdejší zahradě. Na začátku jsme se s pánem domluvili, jak to bude fungovat, ptal se i na má zvláštní přání. Požádala jsem ho, aby mi občas přinesl kávu, protože jsem velký kafař. Nedokázala jsem si ani představit, že bych bez ní týden vydržela. Doporučil mi to nedělat, prý bych se tím ještě více nabudila, což prý ve tmě přijde přirozeně. A tak jsem ho poslechla a dnes jsem za to ráda. Stimulů a impulsů tam bylo opravdu požehnaně, a kdybych kafe k dispozici měla, zřejmě bych si vůbec neodpočinula. Terapeut mě sice připravoval na to, že první tři dny lidé většinou jen prospí, moje zkušenost je ale jiná. Já prvních několik dní usnout vůbec nemohla. A opět se obklikou dostáváme k tomu, jak individuální a nepředvídatelný tento prožitek je…
K čemu mohou být člověku, který se na týden dobrovolně vzdává moderních technologií, užitečné funkční elektrické zásuvky?Vytápění zajišťují elektrické přímotopy a byl tam i přehravač s meditační hudbou a když máte potřebu, můžete si přístroj zapnout, nebo do něj vložit flashku s vlastní nahrávkou. To záleží na každém, co mu bude vyhovovat. Já hudbu a meditační melodie intenzivně poslouchala asi dva dny, ale pak už mi začalo ticho vyhovovat. Kdybych to měla popsat, ocitla jsem v hloubce sebe sama a zároveň byla všude a vším. Muzika mě v této fázi již vyrušovala a nebyla mi příjemná. Je to zvláštní, ale člověk se najednou stane hodně citlivý na jakékoliv vnější vlivy a i ten nejmenší podnět zvenčí vás dokáže rozladit. To si terapeut dobře uvědomuje, a proto pokaždé, když vám nese jídlo, zaťuká a zeptá se, jestli chcete, aby vešel dovnitř do místnosti z prostor verandy. Byl to jediný moment, kdy jsem během celého dne měla možnost si s někým popovídat, a přesto jsem mu sdílení umožnila až od třetího dne. Toužila jsem po absolutním tichu, abych si mohla konečně, a zcela nerušeně, srovnat myšlenky.
Jak dlouho vám trvalo, než jste zhasla světlo?Budu k vám upřímná, nespěchala jsem. Dvakrát jsem už ruku natahovala po vypínači, ale pokaždé jsem ji v poslední chvíli stáhla zpátky. Začaly se ve mě intenzivně probouzet mé první strachy a s hrůzou si uvědomila, že se tmy vlastně bojím. Zajímavé zjištění pár minut předtím, než odstartuji týden ve tmě, nemyslíte? Ten strašlivý strach, který mě najednou celou paralyzoval, jsem musela hlasitě rozdýchat. Uklidňovala jsem se a ujišťovala sama sebe, že jsem tady správně. Odříkávala jsem nahlas všechny důvody, proč jsem přijela a co chci zažít… A pak, jako když rychle strhnete náplast, nastala tma.
A to je přesně ten moment, kdy bych já, být na vašem místě, do deseti minut nejspíš tvrdě spala… Co jste dělala vy?Spánek byl to poslední, co jsem v tu chvíli byla schopna dělat. Všechny mé smysly po zhasnutí zbystřily a můj předchozí strach ze tmy ještě zintenzivněl. Věřte, že jsem ze tmy byla velmi vystrašená. Lapala jsem po dechu a snažila se různými způsoby uklidnit. I když jsem ještě pár okamžiky viděla celou místnost ve světle a byla si jistá, že tam se mnou nikdo jiný není, teď už jsem si tím nebyla tak jistá. Na místě, kde není ani nejmenší paprsek světla, totiž prostor úplně ztrácí své ohraničení. Ocitáte se v temném nekonečnu a každá negativní myšlenka se v něm může okamžitě zhmotnit… Já byla přesvědčená o tom, že mě pozoruje někdo, jehož přítomnost mi vůbec není příjemná. Dlouho jsem proto měla potíž vstát a pohnout se z místa byť jen o jediný metr. Chtělo se mi na toaletu, ale dělala jsem všechno proto, abych úkon odložila. Když už to dál nešlo, mluvila jsem k sobě a nahlas se konejšivě povzbuzovala: „Vlasti, stejně to musíš udělat, a ty to víš, vždyť tady máš být celý týden! To nevydržíš, nechodit na záchod!“ Zkrátka a dobře, musela jsem se zezačátku přemlouvat k jakémukoliv pohybu, k jakékoliv změně. Postupně se mi to ale začalo dařit, po malých opatrných krůčkách.
Nastolila jste si nějaký režim, vlastní pravidla v chaosu své mysli?Člověk tam velice rychle ztrácí pojem o čase. Jestli je venku den nebo tma, to jsem přestala řešit přibližně třetí den. Do té doby jsem často natahovala uši ke dveřím, jestli nezaslechnu jakoukoliv zvukovou známku vnějšího života venku. Dospěla jsem nakonec k poznání, že to stejně nemá význam a začala se soustředit pouze na sebe. A jaký byl můj režim? Do postele jsem uléhala jen tehdy, když jsem cítila únavu, jinak jsem se protahovala na žebřinách a také občas zkoušela cvičit na zemi. Ale to mi opravdu nešlo, protože mi to strach z neznámého návštěvníka nedovolil. Byla jsem ochromena představou, že když třeba upažím, tak do něj narazím. Teď, když o tom mluvím, to možná zní směšně, ale v tu chvíli jsem byla na pokraji svých psychických sil. Nezbývalo mi tedy, než si uvědomit své strachy a začít je postupně zpracovávat, abych se mohla posunout dál. Strach ze tmy a z toho, že v ní někdo je - to byl můj první zásadní úkol.
Máte představu, co ve vás tento silný strach vyvolalo?Mám. Abyste mi lépe porozuměla, asi bych měla říci narovinu, že jsem se v dříve běžném životě potýkala s občasnými nočními návštěvami nějakých bytostí, možná duchů, nevím. Naháněli mi strach už dlouho před pobytem ve tmě a tak není divu, že jsem se bála, že za mnou přijdou i sem. Na místo, kde se cítím být tak zranitelná. Říkala jsem si: „Co budu dělat, když mě tady navštíví?“ Představa, že by se to stalo, mi naháněla husí kůži.
Čelila jste nějakým dalším nástrahám mysli, o nichž jste byla informována už dopředu?Ano. Terapeut mi vysvětlil, že zezačátku bude úhlavním nepřítelem ego, které využije mé vlastní tělo k tomu, aby mě ze tmy dostalo co nejrychleji pryč. Je to pochopitelné. Jakmile je ego zbaveno vnějších podnětů, už nemá k dispozici nástroje, jejichž prostřednictvím nás běžně ovlivňuje a to se mu nelíbí. Chce být naším pánem, a tak začne o vládu nad naší myslí bojovat. Terapeut mě varoval, že na začátku nejspíš budu cítit různé bolesti, kterých bych teoreticky mohla chopit jako „vhodné“ příležitosti k rozsvícení světla a ukončení terapie. Je to pravda, stalo se to. Dostala jsem úpornou migrénu a začal mě bolet zub. Pak přišly ataky, při nichž jsem měla pocit, že vůbec nemohu dýchat. I na to je zde pamatováno a mohla jsem si zvýšit výkon ventilace umístěné v jednom rohu podlahy. Nebylo pro mě ale snadné se k němu potmě dostat, byla jsem právě v panice a navíc ještě stále cítila strach, že na někoho sáhnu. Ale překonala jsem se, po všech čtyřech jsem pomalu dolezla pod stůl a zvýšila výkon ventilace. Překonala jsem sama sebe. Nerozsvítila jsem a ani jsem z chatky neutekla ven pro pocit volnosti a dostatku vzduchu.
Proč myslíte, že vás čekaly tak těžké začátky?Bylo mi dáno zde zpracovat svoje strachy, strašáky, jimž se člověk v běžném životě šikovně vyhýbá. To ale neznamená, že ho negativně neovlivňují. Další varování od terapeuta, za které jsem byla opravdu vděčná, se týkalo občasných světelných záblesků, které se mi objevovaly i před otevřenýma očima. Bylo to, jakoby bych se dívala do kaleidoskopu. Určitě znáte krasohled, dětskou hračku, jakýsi dalekohled, s nímž se podíváte do světla a můžete v něm spatřit neopakovatelné obrazce a nádherné mozaiky. Byla jsem dopředu upozorněná na to, že je spatřím, protože se jedná o zcela fyziologický jev, kterému není nutné dávat větší pozornost. Nejednalo se o nic, co by mohlo mít duchovní přesah, mé oči si pouze zvykaly na absenci podnětů. Po dvou dnech se tyto záblesky vytratily a na to, co se dělo dál, už mě nikdo psychicky připravit nemohl.
Co nejzajímavějšího jste ve tmě zažila, pokud o tom chcete mluvit?V druhé polovině pobytu jsem měla několik fascinujících živých vizí. V té, co vám teď popíšu, jsem se poprvé vůbec nebála a bylo mi v ní příjemně. Dívala jsem se do prázdnoty a mojí okolní temnotu najednou rozzářilo světlo ohně. Ocitla jsem se u plápolajícího ohniště s indiánským kmenem, seděla jsem tam s nimi na zemi. Zhruba v místě, kde jsem měla v chatičce sedací pytel, seděl náčelník kmene. Špatně se to popisuje, ale já všechno, co se dělo, prožívala tak, jako by to bylo skutečné. Cítila jsem hřejivé teplo ohně, slyšela hlasité praskání dřeva a zřetelně vnímala i proměňující se barvy uhlíků. Abyste mi rozuměla, nepopisuji vám teď něco, co se jako film odvíjelo pouze v mé mysli, v jakési představě. Tohle bylo skutečné, já tam opravdu byla i se svým fyzickým tělem, a oni taky. Živí, z masa a kostí. S indiány jsme nahlas nemluvili, pouze jsme sdíleli přítomný okamžik a to, co bylo u ohně řečeno, probíhalo telepaticky.
Proč myslíte, že se vám zjevili právě indiáni?Abych si uvědomila své kořeny a minulé životy. Příjemné setkání ale netrvalo dlouho. Všechny mé vize měly jeden společný prvek - jakmile jsem si u některé z nich uvědomila, že je mi nádherně, okamžitě mě „to vykoplo“ do jiného prostředí, kde jsem se postavila tváří v tvář dalšímu strachu. Nebyla jsem tady zřejmě pro to, abych odpočívala a libovala si v hezkých chvilkách…
Co se s vámi dělo, když vize přicházely? Chatička pro mě vždy přestala existovat a nekončící temnota, která byla všude kolem, se stala úplně jiným prostorem. V jedné z mnoha dalších vizí jsem se ocitla například v nekonečném vesmíru. Létala jsem, pozorovala hvězdy a užívala si bezbřehého klidu, který mnou prostupoval. Tak uvolněně a v harmonii jsem se ještě nikdy necítila, byla jsem vším a součástí všeho. Byl to pocit bezpodmínečné lásky, dokonalého štěstí. No a znovu: Jakmile jsem si toto příjemno naplno uvědomila, nastal okamžitý pád dolů do temnoty. Byl to takový sešup, že jsem ani neměla možnost se mu nějak bránit. Propadla jsem do země, do nějaké světlem osvícené mramorové místnosti, podzemní skalní hrobky. Prostor, v němž jsem se ocitla, byl bílý, nikoliv černý, což je samo o sobě dost zajímavé. Pamatuji se, že mramorem občas prostupovaly kořeny stromů a zpoza pohřebních kamenů vylézaly pařáty evokující smrt. Tato část vize mě dost vyděsila, nevěděla jsem přesně, co znamená. Jisté bylo jen jedno: že jsem právě objevila další svůj strach, který bylo třeba zpracovat - strach ze smrti. Až teď, když o tom retrospektivně vyprávím, mi dochází, co jsem si měla po pádu z vesmíru uvědomit: Vše je jedním. K životu patří nejen to krásné (vesmír, klid, souznění), ale i to nepříjemné (smrt, změna, zánik a bolest s ním spojená). Společně tvoří jednotu. Tato konkrétní vize s hrobkou se mi opakovala znovu a znovu.
Vize, o nichž mluvíme, jsou výsledkem nějaké vaší cílené meditace?Ne. Po několika dnech strávených ve tmě se už nemusíte o nic snažit, zkrátka se ocitnete v jedné nepřetržité meditaci, aniž byste se o tom, že vlastně meditujete, přemýšleli. Ve stavu, kdy vůbec nezáleží na tom, jestli máte zavřené nebo otevřené oči, už vaše mysl není limitována prostorem. A dokonce ani časem.
V čem byl rozdíl mezi sněním a vizemi v temnotě, které jste měla v bdělém stavu? Odpověď je jednoduchá. Ze špatného snu se probudíte a tím ho okamžitě ukončíte. Před nepříjemnými stavy, které ve vás vyvolávají vize za bdělého stavu, nemáte kam utéct. Nepomůže, když otevřete oči, děj pokračuje dál. Jedinou možností je postavit se svému strachu a začít jej zpracovávat. Není před ním úniku. To je také důvod, proč jsou lidé při pobytu ve tmě schopni dojít k mnohem většímu osobnímu růstu, než u jiných terapií. Na „temném plátně“ prostě čelí všemu, co v běžném životě dosud skrývali i sami před sebou. Každý v sobě máme skrytou temnotu, ke které je dobré se postavit čelem, abychom dokázali spatřit světlo. Přijetí existence temnoty v nás samých je pro osobní rozvoj zásadní.
Bylo něco, co vám ve tmě chybělo a mrzelo vás, že to nemáte s sebou? Ano. Diktafon, abych zaznamenala některé své myšlenky během chvil, kdy jsem prožívala své AHA momenty a informace, které ke mně přicházeli. Přicházela ke mě různá vnuknutí filosofické povahy, odpovědi, které jsem hledala už léta. Měla jsem sice k dispozici sešit, kde jsem si mohla dělat poznámky, ale diktafon by byl lepší, vysvětlím proč. Když mi o možnosti psát si ve tmě deník terapeut řekl poprvé, kroutila jsem nevěřícně hlavou. Pochybovala jsem o tom, že by se mi chtělo po tmě něco škrábat na papír. Nakonec jsem popsala dva sešity a napsala tři dopisy! Chodila ke mě různá sdělení, která jsem potřebovala ze sebe dostat. Mimojiné ke mě ve tmě přišlo důležité poselství pro jednu mou kamarádku. Škoda, že druhá půlka dopisu pro ni později nešla přečíst, písmena se překrývala a nedávala smysl. Kdybych měla diktafon, určitě bych ho využila, i když jsem tomu zezačátku nevěřila. Pokud se také chystáte na pobyt ve tmě, na záznamník nezapomeňte. Určitě by bylo dobré pečlivě přelepit místo, kde diktafon svítí, aby vás dioda ve tmě nijak nerušila. Naučte se diktafon pouze po hmatu, určitě nebudete takové přípravy litovat. Terapeut mi také věnoval černý papír s gelovu tužkou, kdybych měla zájem ve tmě něco namalovat. Vyprávěl mi, že kresby, které zde lidé vytvoří, mají své jedinečné kouzlo. I tady jsem byla dopředu velmi skeptická, patřím mezi jedince přesvědčené, že neumí malovat. Ale přibližně pátý den, kdy už jsem byla zklidněná a s pokorou prožívala úplné vnitřní přijetí, sáhla jsem i po této možnosti. Cítila jsem potřebu něco vytvořit. Když jsem vzala pero do ruky, začalo mi samo jezdit po papíře. Výsledek můžete vidět sama…
Byla jste schopna vidět obrysy svého těla, když jste se zblízka podívala třeba na svou ruku?Zezačátku ne, černočerná tma něco takového neumožňovala. Ale časem člověk začne vidět jinak než očima, svým vnitřním zrakem. Ke konci pobytu už všechny předměty okolo mě získaly určité obrysy, věděla jsem, kde jsou. Například kartáček na zuby. Sáhla jsem po něm s neomylnou jistotou. Kromě kartáčku jsem „viděla“ i obrysy kohoutku s vodou, toaletu, zkrátka každý předmět v místnosti.
Co konkrétně vám pomohlo své strachy zpracovat?Pomohlo mi dýchání, vědomé hluboké nádechy a výdechy… Většina z nás obvykle dýchá spíše do hrudníku, ale tím univerzálním klíčem na odstranění jakéhokoliv strachu a stresu je dýchání do břicha. K tomuto poznání mě dovedla intuice, stejně jako k mnohým dalším. Zkrátka jsem najednou věděla, co mám dělat. Kdykoliv mi bylo nepříjemně, v mé mysli se rozeznělo: „S každým nádechem a výdechem je v mém světě vše v pořádku. S každým nádechem a výdechem se cítím více uvolněná. S každým nádechem a výdechem se cítím více v bezpečí…“ Věřte nebo ne, ale každý strach se tímto vědomým rozdýcháváním sám rozplynul… Nikam jsem nespěchala, opakovala jsem již řečené až do chvíle, kdy mě momentální panická ataka opustila. Netvrdím, že se ve tmě každý postaví svým strachům takto, ale já to tak měla. Jsou lidé, kteří přijedou a hned jsou schopni se pustit vysokovibračních meditací, já to tak neměla. Moje očekávání, že spatřím nějakou barevnou jemnohmotnou energii, se nenaplnilo. Pokud jsem viděla nějaké barvy, tak to bylo spíše světlo, čisté bílo. Někdy jsem měla pocit, že prostor svítí, občas jsem se lekla, že v chatce někdo proti mé vůli rozsvítil. Ale to se ve skutečnosti vůbec nestalo.
Co vám tohle všechno přineslo do běžného života? Cítím se být obohacena tím, že už nademnou nemá ego takovou kontrolu, už znám jeho léčky. Více se sebou hovořím, co přesně chci a zda-li to opravdu chci já. Mám teď také mnohem méně strachů a jsem vnitřně silnější, než dřív. Přestala jsem se bát tmy a stále něco řešit. Podařilo se mi pročistit i mezilidské vztahy s lidmi, u nichž jsem vnímala, že nemám úplně „čistý stůl.“
Jak k tomu došlo? Cíleně jsem k sobě do tmy zvala duše lidí, s nimiž jsem měla nedořešené vztahy z minulosti. Bylo to součástí vědomé vnitřní očisty. Zkrátka jsem věděla, že je nutné, abych to udělala. Začala jsem se členy nejbližší rodiny, a pak postupně vytahovala jednu pandořinu skříňku za druhou. Každého z nich jsem si nejdřív představila a netrvalo dlouho, než jsem měla pocit, že tam jsou fyzicky se mnou. Přišli i bývalí partneři. Nakonec jsem ucítila potřebu se jim všem za všechno, co jsem jim kdy provedla, omluvit, napříč prostorem a časem, za všechny své minulé životy. Byl to nesmírně silný emoční prožitek, mluvení bylo v tu chvíli druhotné. Myslím, že tím došlo určité k energetické proměně veškerých mých partnerských vztahů, alespoň tak jsem to vnímala.
Propojila jste se ve tmě i vašimi duchovními průvodci? Vizuálně ne a jsem za to ráda. Vzpomeňte na to, jaký děs jsem zažívala jen z pouhé myšlenky, že se mi ve tmě zjeví nějaká silueta. I kdyby to byl archanděl, nejspíš bych omdlela hrůzou. Na nic takového jsem nebyla připravena. Přítomnost něčeho, co mne přesahuje, jsem sice vnímala, ale bylo to pouze na pocitové úrovni. Indiáni byli - kromě mých přátel a známých - jedinými bytostmi, které jsem viděla zcela zřetelně a nebála se jich. Dodnes si vybavuji jejich tváře.
Jaký byl váš návrat do reality? Náročný. Skoro hodinu mi trvalo, než jsem byla schopna se přizpůsobit dennímu světlu. Když se mi to podařilo, seděla jsem na prahu chatky a svýma odpočinutýma očima viděla východ slunce. Byl to ten nejkrásnější pohled v životě. Tekly mi slzy a já si říkala, že na světě je tak krásně… Tráva měla úplně jinou, nádherně jasnou a sytou zelenou barvu, najednou jsem si úžasem všímala jednotlivých droboučkých detaily na rostlinách a stromech, kterých bych si nikdy předtím nevšimla. Cítila jsem se šťastná, byla nedílnou součástí toho všeho. A můj pozdější návrat do reality? Nějakou dobu jsem měla problém se spaním, špatně se mi usínalo v nedokonalé tmě. Musela jsem spát v masce přes oči. Do pracovního procesu jsem se vracela pomalinku. Hodně času jsem trávila v přírodě na procházkách, kde jsem ztrácela pojem o čase.
Přineslo vám to i něco užitečného do běžného pracovního života? Ano. Ve tmě jsem se naučila pracovat s každým stresem i strachem. Používám teď různé meditační techniky, které jsem si osvojila. Využívám jich hlavně při procházkách se psem, při chůzi. S každým nádechem a výdechem se vědomě „rozplývám“ do přírody, spojuji se s ní a najednou se mi pokaždé začnou dít úžasné věci. Všímám si kolem sebe detailů, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla, třeba zvláštně rostoucích stromů, které jsou u cesty. A jakmile se z takové smysluplné procházky, kde jsem byla „tady a teď, vrátím domů, automaticky vím, jak s problémem, který mě předtím ochromoval, naložit. Když se člověk dostane v mysli do pohody, vystoupí z problému, povznese se nad něj a rychle najde řešení. Také jsem se přestala přepínat, mnohem více vědomě odpočívám a to se pozitivně projevilo i v mém zaměstnání. Teď dokážu být kreativnější a výkonnější, i když u počítače teď trávím mnohem méně času než dřív. Nesnažím se práci takříkajíc vysedět. Jakýkoliv tlak je únavný a vždy spíš bere, než dává…
Děkuji za rozhovor.
