Pobyt ve tmě
přivítání, prohlídka nové chatky, celé ze dřeva, určení, kde bude v různou dobu nachystané jídlo, nikde neproniká ani paprsek světla.
Nic neočekávám, pouhé tři dny a tři noci, které prý všichni prospí, čtvrtý vše začíná. Nevadí, užiji si každé minuty, kdy budu jen a jen se sebou.
Vyndám vše potřebné z batohu, rozkládám tak, abych měla věci na dosah, poslední pohled ve světle, vypínám.
Okamžitý pocit radosti, absolutní bezpečí, které jsem ještě nikdy tak silně nezažila, svoboda, nekonečnost.
Ruce vytrčené spolu s nohou dopředu vyvolají smích. Tápu, nakračuji, krůček po krůčku. Hurá, stůl židle. Usedám, pohlédnu ke dveřím, tam svítí jakési čáry a kruhy.
Safra, to je rychlost, už vidím světelné bytosti. Okamžitě se zvedám a jdu si na ně sáhnout. Opět smích...bylo to jen mé tričko, které jsem namalovala svítícími barvami.
Zpět ke stolu, nastavena na činnost. Tak co budu dělat...chopím se pastelek, první obrázek hotov, do sešitu napíši poznámky. Zcela jednoduchý úkol, ale kde je sešit, kde jeho konec, kde pastelka, kam asi maluji a co?
V sešitě jsem udělala řádky šídlem. Jednoduše pojedu prstem po řádku a budu psát. Levá ruka to jistí. Horní a spodní řádek a teď se pravá ruko tref mezi. Píchám se do prstu, píši a pero mi naráží na jakési dirky, neznámo kterého řádku. Na řádek se vejde stále méně slov, najednou jsem u konce. Otáčím, ohnu roh, abych věděla, kde je popsáno. Vše malými psacími písmeny bez čárek a háčku, protože samozřejmě nevím, kam je udělat.
Dopsáno. Co dál, najíst. To bude jednoduché. Nahmatám termo misku, otevřu najdu lžíci a jdu jíst polévku. Tedy myslím, že tam bude. Naberu, dám do úst, když se do nich zrovna trefím a..nic. Znovu a znovu. Opatrně asi bude horká...no nebyla. Horká, ani žádná, protože je tu ještě jedna poklička, o které mi soudruzi z NDR nic neřekli.
A pod druhou pokličkou těstoviny. Jogurtík, jo to si smlsnu. Malý kalíšek a lžička zmateně tápe...zase vedle. Konečně nabráno, teď donést do pusy a nepokecat se, ale co já vím, kolik je nabráno. Břicho mi skáče smíchy a já se snažím uklidnit, abych se nepobryndala. Výborně, zvládla jsem to. Ještě z termosky čaj...ještě jednou zmáčknu a ještě, aby nepřetekl.
Co dál....jooo, vlastně mi bylo ukázáno v rohu nádobíčko. Bubínek a tibetská miska. Roh to byl, ale který a kde je?
Musím na čtyři. Zajímavý úkaz. Po dvou už mapuji terén dobře, ale na čtyřech stojím, tedy klečím proti zdi a nevím, která to je. Zásah, nalezeno, teď už po dvou posadit na vak a zahrát si. Zabubnuju, vyloudím pár tónů a mám splněno. Opět se směji svému nastavení...stále v akci. Hotovo, odškrtno a jde se na další.
Napadá mne, že bych mohla svému hostiteli připravit překvapení. Nastražím svítící tričko a až sem přijde bude si myslet, totéž co já. Aranžuji. Tady v rohu bude sedět a já s ním sdílet, tak tričko položím,ale na co? Karimatka bude dobrá. Jen jí najít. Měla jsem jí v ruce a někam položila. Osvědčená technika na čtyřech a se smíchem tápu, narážím, couvám. Nalezeno, ale tričko si vzpomnělo, že už svítit nebude....nic, nemá to být.
Spásný nápad. Jdu meditovat. Karimatka, ulehám a obřadně pokládám na třetí oko boží oko od dcery, v ruce u srdce, srdce z růženínu od jedné kamarádky a do druhé černé vejce rovněž od jiné kamarádky. Je to moudré, tak mne vesmír vedl. Otevření srdce, znovuzrození a otevření třetího oka. Ležím, a v hlavě mi naskočí, tak teď už ti zbývá jen zpívat ÓOOmmm. Opět smích. Co tu šaškuješ, kam se chceš dostat, vždyť jsi doma, jsi na místě.
Přesunu se do postele, protože mám hotovo. Divné, absolutní tma neexistuje stejně jako absolutní ticho. Oči, se stále zavírají. I ony mají svůj vzorec chování. Když je tma, víčka dolů.
Otevřou se až druhý den.
Při cvičení stojím na místě a věci se sami přesouvají. Jak jinak si vysvětlit, že stojím u dveří a mám pod nohama kobereček, co leží u hlavy mé postele?
Večerní hygiena. WC nahmatat otvor v prkýnku, čištění zubů, snaha dát na kartáček pastu, který zeje prázdnotou a nebo je ubleptaný pastou všude kolem.A já...nemám kontrolu, zda není potřeba něco umýt, očistit...ó hrůůůůůzo!!!!
Sprcha v pohodě, jen otevřít zavřené dveře bez znalosti, kde je východ, obtížné. No co, je tu teplo, v nejhorším přespím.
Každá činnost doprovázena smíchem. Jsem plná radosti štěstí, blaženosti, míru, klidu. Já vědomím, ve kterém vše obsaženo. Každý zvuk, obraz, který je stejný se zavřenýma očima, jako s otevřenýma. Což je znakem iluze, že jsem to já Jitka, co vidí. To já, vědomí se dívám skrze oči.
Ulehám do postele a tok informací se otvírá. Kdo to řekl, že se tři dny spí????
Přitékají dnem i nocí po celý pobyt. I to, že já myslím se ukazuje jako iluze. Nejprve přichází myšlenka, já ji zachytím a věřím, že já myslím. Obrazy zřetelné i tlumené, jen odleskem všech světů, dimenzí, duchovních bytostí....vše ve mně.
Popíši celý sešit a vím, že je to zbytečné. Nač věznit to, co přichází, do slov. Vše je v neustálém pohybu. Kaleidoskop, který vytvoří obraz. Snažíme se ho rozkódovat a když se nám to podaří a vydáme prohlášení o této pravdě, stačí jeden nepatrný pohyb a vše se přeskládá do jiného obrazu, kde každé sklíčko zapadá přesně tam, kam má. A je zase co řešit a ptát se proč. Nová pravda, která popírá a přetváří pravdu minulou. Vše do sebe zapadá, vše v harmonii a rovnováze, vše se děje.
Otázky po příčině jsou statické, ale život je neustálý pohyb.
Nač si psát odpovědi, které přichází, aniž bych položila otázku? Nikam nezmizí, jsou stále ve mně. Nejde je držet a vydávat za pravdu, neboť už při vyslovení prvních slov je pravda pohybem pouhých motýlích křídel, přetvořena do pravdy zcela jiné.
Být, žít přítomný okamžik. V radosti z daru, který je nám dán, prožít skrze naše smysly. Být, žít a užívat si toho co je. Právě teď a právě tady.
Vycházím ze tmy jako čerstvě narozené kotě, rodící se ze tmy matčiny dělohy.
Ohlušující bublání potoka, řev ptáků a barvy, které řežou do očí. Boží svět, boží život.
Nakonec ke mně přišlo desatero, které shrnulo a uzavřelo můj pobyt ve tmě. Již není co dodat.
Láska je život
život je pohyb
pohyb je radost
radost je smích
smích je zdraví
zdraví je čas
čas je prostor
prostor je nekonečný
nekonečné je vědomí
vědomí jsem JÁ
Ponořena ve vědomí, třetí den mi cosi chybí. Život, který je láskou.
Být ponořena ve vědomí je blaženost. Být ponořena do života je láska.
Být ponořena jen v jednom je oddělenost. Být ponořena v obojím, je celistvost.
Jsem celistvá, VĚDOMÁ LÁSKA:
JItka:-)
